Podestýlka: cesta ke štěpce
Agapornise chovám od roku 2004, a za tu dobu jsem postupně vyzkoušel různé typy podestýlek. Obecně nejsem příznivcem sterilních chovů a nahrazování umělými materiály toho, co lze mít v přírodní formě. Ať už se jedná o budky nebo bidla.
U podestýlky je toto jednoduché, v podstatě v drtivé většině se jedná o přirozený nebo přírodní materiál. I zde jsou výjimky. Například, když někdo přijede pro ptáky a má klec vystlanou letáky a novinami, vždy se snažím tuto volbu rozmluvit. Papír se rychle zničí a není úplně jasné, co vše obsahuje – barviva, lepidla a podobně. Obdobně chov bez podestýlky s několikacentimetrovými pyramidami trusu v místech nejčastějšího pobytu ptáků na bidlech vypadá všelijak. Od podestýlky očekávám, že bude dobře absorbovat vlhkost, nebude škodlivá (neobsahuje barviva, lepidla apod.), bude přírodní, a že ptáci se v ní budou moci přehrabovat a zabavit. A co si budeme povídat, důležitými faktory jsou i dostupnost a cena, takže tímto jsem vyloučil i různé „speciální písky ze zoo obchodů“.
Když jsem začínal s chovem, tak první roky jsem měl v klecích i voliérách písek. Nepřemýšlel jsem nad tím, přišlo mi to přirozené. Písek saje, takže eliminuje vlhkost a jeho čistota se dá díky sítům dobře udržovat. Několik let jsem jej zcela přirozeně využíval a ani mě nenapadlo přemýšlet o nějaké alternativě. Jak stoupal počet chovaných ptáků a zejména zimoviště se plnilo dalšími klecemi, tak stoupala i frekvence uklízení. Ani ne tak v samostatných klecích a voliérách, ale všude kolem. To bylo prachu… Ono je rozdíl, jestli je v místnosti 6 agapornisů anebo 50. Když zamávají křídly (tzn. prakticky nepřetržitě – jsou v pohybu), tak prach se vířil všude. Mohl jsem vytírat a otírat povrchy, jak to šlo, ale zkrátka písek je lehký, drží prach a ten se víří. Takže jsem jednou přišel do zimoviště a proti hlavnímu světlu jsem viděl, co vše létá ve vzduchu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že v tomto „kouřmu“ ptáci žijí, že to není jen o tom nárazovitém vyplašení v momentě příchodu. Jenže co s tím?
Na řadu přišla čistička vzduchu, která sice pomohla, ale v tom množství prachu bylo do ideálu daleko. Přemýšlel jsem o mulčovací kůře, jenže stačí přivézt pár pytlů z marketu k borůvkám a každý vidí, jak je vlhká, občas až mokrá a náchylnost k zaplesnivění vysoká. Kůra z hromad ze zahradnictví nebo jiných provozů na místě také často tleje, takže alternativou nebyla. Tenkrát jsem si přečetl jeden článek a v něm byla zmínka o využití bukové štěpky, jako podestýlky. A tak jsem začal hledat. To se psal rok 2015. Cena štěpky se u stejného druhu i množství pohybovala od cca 200 Kč až po 600 Kč. Nejlevnější nebyla v ZOO obchodech, kde byla předražená, ale v prodejnách specializujících se na uzení. V rámci chovatelů lze najít též distributora s nižší cenou. Ono stačí spočítat, kolik pytlů je potřeba na pokrytí klecí a voliér a co se ve výsledku vyhodí. Nicméně splnilo to účel, prašnost výrazně klesla. Nemám to spočítané, ale tenkrát jsem to odhadoval o více jak polovinu, 60–70 % snížení prašnosti. Účel to splnilo a i čistička, která nedostávala takové přísuny prachu, fungovala lépe. Jsou různé druhy dřeva i různé frakce štěpky. Využil jsem bukovou a ze dvou zrnitostí (1–4 mm; 4–12 mm) upřednostňuji tu hrubší, jelikož agapornisové si s ní více vyhrají (rozmělňují ji), a díky větší velikosti je pro ně těžší vyhazovat ji z klece. Bukovou štěpku používám dodnes, i když aktuálně ji mám spíše jako záložní řešení.
Neměl jsem důvod nic měnit, smířen s tím, že nižší prašnost má své náklady. Uběhlo pár let a při jedné návštěvě mého dobrého kamaráda, Ondry Nového, jsem viděl v jeho chovu a zejména cítil, vůni dřeva. Řekl mi, že má nový štěpkovač a štěpku využívá jako podestýlku. Větší pozornost jsem tomu nevěnoval. Při jedné z dalších návštěv mi naložil do auta několik pytlů peletek, které měl možnost výhodně sehnat s tím, ať je vyzkouším na podestýlku, že je nyní tak používá. Peletky jsou v podstatě pod tlakem slisované piliny do „granulí“, využívající se na topení. Materiál přírodní, přímo z pily, výhodou (v tomto případě) minimální pořizovací náklady. Vyměnil jsem tedy bukové štěpky za peletky. Nápad dobrý, pořizovací náklady žádné, jenže to by nesměli být agapornisové. Jedna z prvních věcí, co je napadla, tak začali peletky drolit a házet do vody, kde se rozmočily. Za nějaký čas byly v klecích spíše piliny než peletky a problém s prašností opět lehce narostl. I přes dobrou dostupnost to tak nemohlo být nastálo a po vypotřebování zásob a zdroje příjmu nastal návrat k bukovým štěpkám.
Máme Vánoce 2023 a pod stromečkem se objevil štěpkovač. Důvodem jeho pořízení byla potřeba každoročního zpracování větví z jarního stříhání stromů a využití štěpky na zahradě. Její využití jako podestýlka v chovu zamýšleno nebylo. Na jaře byla spousta větví a při jejich zpracování ve štěpkovači jsem si vzpomněl na návštěvu pár let zpět v Petrovicích. Proč bych štěpku nemohl využít jako podestýlku? Místo záhonů šla do pytlů s tím, že v zimovišti bude využita na dna klecí a voliér… Jenže se začala pařit, takže vše vysypat, rozložit na plachty a vysušit, což byla otázka pár dnů na slunci. Pak se vrátila do pytlů a čekala na své využití. Část tedy padla k borůvkám a dalších částí zahrady.
Přišel podzim, stěhování ptáků do zimoviště a místo bukových štěpek nastoupila štěpka ze zahrady a z prořezávek. Materiál zadarmo a prakticky v neomezeném množství. Různorodý, jelikož obsahuje různé druhy dřevin. Kousky štěpky jsou poměrně velké, cca 2–4 cm, agapornisové si s nimi vyhrají, kůru oloupou, naházejí do vody… Pravda, jelikož frakce není stejná a kůra se dobře drolí, tak i toho nepořádku je o něco více. Nečistoty však propadají dospod, a zachytává se tak i prach. A do toho ta vůně, kterou jsem před pár lety cítil u Ondry v chovu a tenkrát mi to nedošlo… Kruh se uzavírá, vše přírodní, lokální zdroj, náklady minimální, pro ptáky ideální. Nemohu říct křivého slova, než nadávat sám sobě, že sem jej už tenkrát neposlechl.
Domácí štěpku plánuji využívat i nadále, jsem s ní maximálně spokojen jak z pohledu dostupnosti, tak to vidím i na ptácích, co s ní vyvádějí. Hlavním účelem je snížení prašnosti a zadržování nepořádku, což též splňuje. Na bukovou štěpku jsem nezanevřel, mám ji ale jako záložní řešení, nicméně vlastní štěpka je lepší. A písek? Písek v zimovišti již několik let nevyužívám, ale ve venkovních voliérách je stále. Venku prašnost nevadí, rozptýlí se, písek na dešti nezahnívá, rychleji vyschne a od nečistot se dá přes síto snadno vyčistit.
Petr Vopálka
Český klub chovatelů agapornisů
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
článek vyšel v časopise Papoušci (č.2/2025)